Jak to vidí Ivanka Adamcová 1. a 2.
Knihy Oliny Táborské a Ivy Adamcové

Perfektní návod na život

První kniha Jak to vidí Ivanka Adamcová nabízí 244 stran, druhá, která vychází koncem října 2020 (v názvu přibude jen číslice 2), celkem
202 stran o hledání smyslu života. Duchovní učitelka Ivanka Adamcová reaguje na témata devatenácti příběhů lidí různého věku, profese, sociálního postavení, na příběhy žen i mužů.

Objevíte zde cenné rady, jak být spokojeným člověkem v každé době, v každé situaci, v každém režimu, v každém koutu světa. Dá se říct, že kniha obsahuje perfektní návod na život.

V poslední kapitole "dvojky" najdete odpověď na to, co znamená Ivankou často užívaný výraz 3 D, ale i 4 D, 5 D a 6 D. Její posluchači už vědí, ale ne každý je schopný to vysvětlit laikovi. 



 

Jak to vidí Ivanka Adamcová 2.

Brzy vyjde dvojka úspěšné knihy příběhů Oliny Táborské a odpovědí
Ivanky Adamcové

V roce 2016 vyšla první knížka nazvaná Jak to vidí Ivanka Adamcová. Našla si své čtenáře, a tak nastal čas pro pokračování. 

"Dvojka" se stejným názvem je koncipovaná úplně stejně. Příběhy ze života lidí různého věku a sociálního prostředí napsala Olina Táborská, komentáře k nim poskytla
Iva Adamcová.  

Témata mají široké spektrum, nechybí různé podoby lásky, nemoc i naděje na uzdravení, dobré skutky, osudová předurčení, zamyšlení, satisfakce i uvědomění si svých chyb. 

Výňatek z knihy:

  • Chtěl jsem vítězit. Moje poslední výhra byla zároveň prohrou.

    Ještě jsem v nemocnici na kardiologii. Když mě skolil infarkt, zrovna jsem šel od soudu a měl u sebe malý notebook. Teď se mi hodí, potřebuji se vypsat.

    Jsem znovu na světě. Je mi třicet devět.

    Život mi tedy zachránili, jde o to, jaký bude. Myslím, že rozhodně ne tak dementní jako dosud. Teď jde o to, zda můžu napravit aspoň něco z toho, co jsem Mileně napáchal. Mileně a našim dětem, dceři Lýdii a synu Radanovi.

    "Jestli budete takhle smutný, jen si zkomplikujete léčbu, začněte myslet na příjemnější věci," vytrhla mě z psaní nejmilejší sestřička ze všech, Lenka. Je pozorná, nic jí neujde, ani moje přetvářka, když se blíží. Nasadím profi úsměv, ale to na ni neplatí. "Vidím vám to v očích," říká mladinká světlovláska s andělskýma světlýma očima, s nosánkem trochu nahoru, ale ne pýchou. "Jako malé mi dospělí říkali, že mi do něj naprší," smála se, když jsem jí lichotil, jak je krásná a speciálně ten nosánek...

    Nedělám to z prospěchu, opravdu ji tady vnímám jako mého anděla. Jen se v duchu ptám, zda si anděla zasloužím. Ta kdyby věděla!

    Na JIP jsem byl pět dní. Za to, že mě sem přivezli už zase živého, vděčím dalšímu mladému andělu ženského pohlaví, lékařce, která ten den, kdy mi puklo srdce, sloužila. Nedodržela předepsanou dobu oživování. Ta vypršela a ona pokračovala. Říkám si, že někdo jiný, nějaký zdravotnický matador, by to sbalil. Ona ne. Díky zmíněným andělským zdravotnickým bytostem můžu napravit aspoň něco z toho, co jsem prováděl a co mě žere.

    Milena byla sekretářka v advokátní kanceláři, kde jsem začal pracovat před sedmi lety. Trvalo mi, než jsem našel takové pracoviště, které bude splňovat má očekávání. Na druhé straně jsem byl přesvědčen, že mám co nabídnout. Tak jsem konečně našel nejen kancelář, ale i Milenu. Sbalil jsem ji hned, stačilo nechat jí v počítači vzkaz: "Milena je krásná žena."

    Nepodepsal jsem se, přesto věděla, kdo je autor. Byl jsem tam nový a mé pohledy na její hruď jí nemohly uniknout. Měla velká pevná prsa a nosila výstřihy tak akorát.

    Bylo to oboustranné. Kdykoli pro mě měla něco udělat, ale i když mi přinášela jen kávu, vždycky zčervenala. Tím mě rajcovala ještě víc. Svést ji pak nebyl problém.

    Od malička jsem sebevědomý. Rodiče právníci mě tak vychovali. Až do infarktu jsem jim za to byl vděčný. Někdy jsem se však choval jako debil. S pocitem převahy, s vědomím materiálního zázemí exekuční kanceláře mých rodičů, prestižního studia, vzhledu - typický kravaťák, dva dny v posilovně, pravidelně u dentální hygienistky, na manikúře, u kadeřníka. Obleky na míru.

    Do jisté doby mě mohli pokořit jen zkoušející na právech, ale snažil jsem se nedopřát jim tu radost. I to patřilo k mým hodnotám, dělat zkoušky napoprvé. No, upřímně, rodiče by asi nic jiného nepřijali. Sice mi dali do života mnohé z toho, co běžně nemá každý mladý člověk, ale také si to postupně ode mne vybírali. Očekávali, že jim to vynahradím i svým úspěchem v profesi a v osobním životě. Představovali si vedle mě přinejmenším kolegyni, slevili by i na lékařku.

    Milena pro ně byla zklamáním. Milena práva nedodělala.

    Tchánové ji přijali až díky vnoučatům a pouze jako jejich matku. Nebylo to nic srdečného.

  • Jak to dopadlo? Dozvíte se již brzy v knize.

  •   

Děkujeme za návštěvu a objednávku knihy 

Jak to vidí Ivanka Adamcová