Všechno je dobré takové, jaké to je

Slogan Ivy Adamcové, který pomáhá žít.

...Tak tedy vznikly

řekly jsme si na jednom setkání Ivy Adamcové s posluchači v pražském sále Ulita, kde Olina moderovala. V určeném čase nešlo odpovědět na všechno, co lidi zajímalo, otázek i příběhů bylo neskutečné množství. Tak jsme jich dvacet vybraly a vznikla "jednička" Jak to vidí Ivanka Adamcová.  


První kniha s dvaceti příběhy a komentáři v tištěné podobě je vyprodaná, dotisk bude v březnu 2023. Elektronickou ve všech formátech si můžete koupit na adrese:

https://www.statekslunecnice.cz/knihy-jak-to-vidi-ivanka-adamcova/

Jak to vidí Ivanka Adamcová 2.

Tak už je na světě i "dvojka"

Druhá knížka Oliny a Ivy vznikla méně spontánně než první.
O tu byl nečekaný zájem, a tak obě usoudily, že nastal čas napsat novou. Vybrat si pro společnou práci, kdy je třeba se tu a tam sejít, aby mohla Olina nahrát Ivančiny komentáře, rok pandemie Covidu-19, nebyl šťastný nápad, ale kdo to mohl tušit? 

A kdyby jen to. Když už se povedlo dopsat poslední písmeno, zalomit ji, nechat ji přečíst korektorkou, přišlo na "nejhorší". Získat termín v tiskárně, která toho taky po dobu lockdownu asi neměla moc na práci, a tak během jakoby pohodového léta přijímala jednu objednávku za druhou. 

Nicméně se našlo datum i pro Olu a Ivu. O peripetiích této anabáze si přečtětě zde: https://olina-taborska.blogspot.com/


Co si ve druhém dílu přečtete?

Na jak příběhy ve svých komentářích Iva Adamcová reaguje?


Defilé 17 příběhů zahajuje láska. Oba si na její naplnění museli nějaký čas, dost dlouhý, počkat, ale příběh s názvem Příběh naší lásky mnohem hezčí byl, nežli by jej básník pro nás vybásnil je důkaz, že na lásku není nikdy pozdě.

Má dítě, které prožije první tři roky odložené v dětském domově šanci? Má, dostane-li se do milující a chápající rodiny, jako se to povedlo Petře v příběhu nazvaném Bez ambicí.

Mladý pár s dětmi se rozhodne změnit tradice oslav v široké rodině. Líbí se jim americký styl, kdy se oslavenec nemusí o nic starat, ale naopak, jen si užívá oslavu, kterou mu připraví nejbližší. Uspějí Majka s Oldou a prosadí to? Dozvíte se v příběhu s názvem Tradice jsou tradice.

Když chceš poznat přítele nebo parťáka, jeď s ním na dovolenou. Iva s Maruškou spolu letěly na Maltu, ale už na letišti bylo rozhodnuto, že se jejich plány dost zásadně změní. Titulek příběhu je: Osudná dovolená.

V pátém příběhu si mladý muž znovu prochází svým nevydařeným manželstvím, rozvodem a porozvodovým uspořádám vztahů. Své vyprávění nazval: Suďte mě, já si své vytrpěl.

Příběh Stokrát nic umořilo osla aneb nejlepší obrana není útok vypovídá také o vztahu, tentokrát zralejšího páru, kdy se jeden povyšuje nad druhého. Ten, který je ponižován, však miluje bezpodmínečně, takže... 

Názvy Kult dítěte a Strach ze smrti napoví, o čem příběhy jsou.

O pokrytectví a moralizování si přečtete v příběhu Černá ovce v rodině jsem já.

Drsný je příběh Chtěl jsem vítězit. Klobouk dolů před vypravěčem, který si na prahu smrti uvědomuje své provinění na ženě i dětech.

Poněkud nesmělý, ale odhodlaný mladík s čistou duší se zamýšlí nad tím, kdo to má v životě jednodušší, zda dívky nebo kluci. Příběh se jmenuje Co je lehčí, být klukem nebo holkou?

Jedna zajímavá pozorovatelka se snaží poznat své kolegy. Sleduje je, vnímá, poslouchá, brzy chápe jejich problémy a dokáže jim poradit. Její postřehy najdete v příběhu Život v představách.

O dívce, která se rozhodla nedat nic na manipulaci rodiny a přátel, žijících podle klišé, že každá žena se musí vdát, si přečtete v příběhu Jsem spokojená single.

Tři ženy v jedné rodině si musejí projít rakovinou. Jen jedna přežije a píše o tom příběh Rakovina je moje třetí sestra. 

O tom, jak bezpodmínečná láska rodičů dokáže pomoct v napohled beznadějné situaci, je příběh Podoby lásky jsou různé.

Název Život mi zkomplikoval sex opět vypovídá, o čem si v posledním příběhu počtete. Vypravěč je nekompromisně upřímný. 

V poslední kapitole knihy vysvětluje Iva Adamcová termín, který ve svých přednáškách používá. Název kapitoly: Co je to 3 D?




Jak to vidí Ivanka Adamcová 3.

Poslední díl této série nahlíží do životů šestnácti protagonistů, snažících se vyrovnat se svými osudy.

O tom, co prožívalo několik rodin v malém městečku v pandemii covidu je příběh A svět se zastavil.

V povídce Je maturita všechno? se učí tři ženy smířit s kriminálníkem v rodině.

Nejhůř nesou lidé ztrátu blízké osoby, o tom je například příběh Nestihly jsme se udobřit.

Co trápí mladou maminku v příběhu Fenomén tchyně, je nasnadě.

Titulek příběhu Proč někdo dítě nechce a klidně je odloží, a jiný po něm touží marně, je výmluvný sám o sobě.

O probděné noci se může postarat i velká vášeň k zadanému partnerovi v příběhu Se ženatým už nikdy. Morální dilema řeší mladá žena v příběhu Bylo by mu šestnáct.

O tom, že život přináší i úsměvné momenty, jsou mimo jiné i příběhy Jó, Destatero!, Každá zamilovaná žena je krásná, Pomáhat, nebo nepomáhat?

I v dalších příbězích najdete aktuální témata ze života kolem vás.

Jak z toho všeho vyjít a neztratit chuť žít? Odpovědi najdete v komentářích Ivy Adamcové.

Křest  knih

Jak to vidí Ivanka Adamcová 2. a 3.

Druhý a třetí díl série Jak to vidí IA  jsme pokřtily na besedě s Ivankou Adamcovou před plným sálem skvělého obecenstva.
Druhý díl vyšel za covidu, a tak si na pokřtění dva roky počkal.  
Křtily kmotry herečka Klára Issová a terapeutka a hudebnice Pavla Štěpničková. 

Foto: Zdenka Pollak
 

Ukázky z knih

Jak to vidí Ivanka Adamcová 1.

Lásku si nemusím zasloužit


Jak to vidí Ivanka Adamcová 2.

Život mi zkomplikoval sex



Jste zvědaví, jak může sex zkomplikovat něčí život? Inu, když je ho málo, je to špatně, když je ho moc, také. Můj případ je ten druhý. Uměl jsem si za tím jít. No, uměl je vlastně špatný výraz, odporující titulku. Ačkoli - když si umíte vydobýt to, co potřebujete, je to svým způsobem umění, ne? A já jsem sex potřeboval a potřebuji ho i teď, kdy pomalu začínám myslet na důchod.

Už jako chlapec jsem měl co dělat, aby mě neovládal můj penis, který se hlásil k naplněnému životu opravdu brzy. Jasně, kluci vědí, jak mu vyhovět, ale já jsem to chtěl jinak. Dospěle. Ještě že se mi spolužačky bránily, naštěstí jsem nebyl násilník ani hrubián. Jsem jemný gentleman, ženami oblíbený, uháněný, takže jsem vlastně moc námahy nevyvíjel a měl jsem sexu, kolik jsem chtěl. Kdyby se mi dívky ve škole nebránily, měl bych ho dřív, od šestnácti let už jsem si nemohl stěžovat. Spolužačky na střední a vysoké škole neodolaly, v jejich zájmu bylo, aby se chránily. No, v mém taky, nechtěl jsem se brzy ženit, ale stalo se.

Zatímco spolužačky byly mazané, Alenka, kterou jsem poznal na tancovačce na vsi, kde máme chalupu, nikoli. Osmnáctiletá Alenka byla nepoučená, naivní, krásná, žádoucí a povolná. Vytančili jsme ven, byla horká letní noc, tráva voněla. Alenka také. Jen jsem netušil, že jsem její první milenec, takže když vykřikla, mrzelo mě, že jsem ji o panenství připravil tak rychle. Tohle jsem se snažil každé dívce zpříjemnit. Inu, stalo se, chtěla to.

Vrátili jsme se do sálu oba spokojení, já dostal ji a ona dostala mě. Já bych na to brzy zapomněl, nebo by mi pomohla zapomenout jiná žena, Alenka si to nemohla dovolit.

"Jsem ve třetím měsíci," ozvalo se zakrátko v telefonu.

Byl jsem v prvním ročníku chemicko-technologické fakulty v gottwaldovském Českém vysokém učení technickém. Dnes je ve Zlíně, jak si své město obyvatelé přejmenovali krátce po převratu v roce 1990, Baťova univerzita s mnoha a mnoha fakultami různého typu.

Rozhodně jsem neměl v plánu se ženit a ani jsem to Alence nenabídl. Coby pořádný gauner jsem jí nabídl peníze za potrat.

"Seženu ti doktora," dodal jsem.

Práskla sluchátkem a už jsem o ní neslyšel.

Studoval jsem a střídal děvčata, jako by ona nenosila mé dítě, které se narodilo za pět měsíců poté.

Naši se to nějak dozvěděli. Matka za mnou přišla do pokoje, kde jsem se učil. "Je to pravda?" spustila.

Byla naštvaná, z očí jí metaly blesky, jindy veselé tvářičky plnoštíhlé dámy ztratily svěžest, spíš jako by je vtáhla do sebe v tom přísném výrazu, s nímž na mě vyrukovala s novinou, že jsem prý otcem dcery.

No, chvíli jsem se nezmohl na slovo, protože byly momenty, kdy jsem na Alenčino těhotenství docela zapomněl. Jako v ten večer.

"Já že mám dceru?" zopakoval jsem trapně, protože už se mi vybavila pravda a s ní i Alenka.

"Jak sis mohl myslet, že to utajíš? Tady?" vykřikla máti, dala ruce v kyprý bok a zastoupila mi cestu, kdyby mě náhodou napadlo utéct. "Tady, kde se všechno ví ještě dřív, než se to stane?"

"Jak ses to dozvěděla ty?" zeptal jsem se, čímž jsem jí vlastně potvrdil, že tamtamy mají pravdu.

Komentář Ivy Adamcové

Život mi zkomplikoval sex


Ve všem, naprosto ve všem je ideální zlatá střední cesta. Jestliže budete mít věcí velmi mnoho, za chvilku je nebudete vnímat jako cenné. Jejich přebytek vás zadusí, a tak je to i se sexem. Muž z příběhu si nezřízeně vybíjí sexuální energii. Nutí ho k tomu osud, protože si vybral tělo svého jména, které tuto vlastnost má, a není ochoten se vzdát či kontrolovat se. Je to velmi zdrcující a nutí člověka dělat věci, které by běžně dělat neměl. Jemu to rozbilo dvě manželství.

Pochopil ale, že láska může být i jiná než sexuální. Že se dá zamilovat. Najednou byl šťastný, že zplodil dceru Helenku, která přišla na svět po ojedinělém sexu s neznámou ženou na taneční zábavě. Dokázal se přihlásit ke svému otcovství, dítě vychovával a řešil si touhu po sexu po svém.

Druhá stránka mince je zase nezájem o sex. Muži i ženy by měli vědět, že i tady se může odehrát jakoby záporná věc, jsou-li nastaveni ve větší míře na nějakou potřebu, kterou by měli dostávat. Je to také známkou ocenění, sblížení v partnerském vztahu. Když vás bude manžel nebo manželka věčně odmítat, budete se cítit nemilovaní.

Tady napomáhá společná komunikace, kdy si vyjasníte své nastavení a potřeby. Vysvětlíte, proč máte jiné potřeby než partner. Snažte se najít střední cestu, která by vyhovovala oběma. Nedostatečná otevřenost vede k tomu, že se lidé uzavírají, nebo se partnerovi vyhýbají. Protějšek se může leccos domýšlet, třeba že o něj už nestojíte. To vede k odcizování a rozpadu vztahu.

Nikdo nemá větší vinu, a vy se jenom učíte, nic jiného Tedy sdělit, vysvětlit, obhájit si, dorozumět se jakýmkoli způsobem. Sexualita je ve vztahu velmi důležitá. Když chybí, je to špatně, je-li jí hodně, je to mnohdy ještě horší.

Veliký sexuální apetit u mužů vede k vybíjení psychické a duchovní energie, která potom chybí při řešení ostatních životních situací. Jestliže je energie takto vybíjena, člověk nemá jiný zájem, protože má jen tu jedinou potřebu a vše ostatní považuje za podřadné. To vede k nedorozuměním, obviňování a bohužel i k rozpadu rodiny. Takže komunikovat, vysvětlovat a snažit se. Buď zvednout svoji sexualitu, když jí nemám dostatečnou - dát najevo zájem, nebo naopak krotit své potřeby, ale ne tím, že si je budu vybíjet někde jinde. To vede k sebeobviňování a nespokojenosti. Člověk se nemůže partnerovi podívat do očí a trápí se vinou, kterou mu jeho hmotné vědomí stále předhazuje. Ne, vše se dá vyřešit bez toho, že podlehnete hmotnému vědomí, výčitkám a vztahovkám sami k sobě.

Jak to vidí Ivanka Adamcová 3.

 Jó, Desatero! Do pekla snad nepřijdu.

Tuhle jsem narazil na Desatero z Bible, nechala ji ležet na nočním stolku manželka. Měla záložku na straně 164, a mně padla do očí kapitola Opakování Desatera.

Napřed jsem text jen přelétl. Došlo mi, že je to čtení na víc než pár minut, tak jsem si zapamatoval stránku, abych si příležitostně početl v tom, co zajímá moji Kristýnu. Popravdě, kdybychom byli na konci života hodnoceni podle dodržování Desatera, jak jsem stačil rychlým prolistováním Páté knihy Mojžíšovy nahlédnout, asi by mě tam nezařadili do kroužku duší ověnčených svatozáří. Já bych dopadl!

Jak jsem zvažoval, co jsem z Desatera porušil, vrátila se Kristýna do ložnice. Vlasy měla pohotovostně staženy do culíku, neboť si na obličej naplácala pleťovou masku. Už jsme spolu dlouho, ví, že mi to nevadí. A já vím, co pod tou maskou je. Už jsem jí mnohokrát řekl, že kvůli mně se nemusí snažit maskovat vrásky. Odbyla mě, že to nedělá kvůli mně, ale pro sebe.

Když s někým prožijete třicet let, ani si jeho vrásek nevšímáte. Nevadí vám toho víc na stárnoucím těle partnera, kterého vidíte denně. Připadá vám, že je pořád stejný.

Opatrně se ukládala do postele, aby si nenarušila obličejovou masku, tak jsem jí nadzvedl pokrývku, aby pod ni mohla bezpečně vklouznout a pokračovat ve čtení Bible.

"Copak, že ses pustila do Bible?" zeptal jsem se.

"Chystala jsem se už dávno, ale až teď se dokážu soustředit. Znalost Bible patří k základnímu vzdělání, ale komunisté si to nepřáli, tak doháním. Přece nebudu do smrti omezená," řekla a přehodila župan, který si sundala, přes pelest postele.

"Nevadí ti, že si budu ještě číst?" zeptala se. Pak se nade mnou naklonila a jako že mi dává polibek na dobrou noc. S maskou ho mohla jen naznačit. Byly doby, kdy jsem si ji k sobě přitáhl a maska se jí rozmazala. A mě umazala. Mít na sobě ovesné vločky s medem není nic příjemného, ale kdysi mi to nevadilo. Už se trochu vyznám. Tentokrát to byla maska z jogurtu a ovesných vloček. Někdy si udělá ze žloutku a ovesných vloček, jindy s medem a ovesnými vločkami. Když jsem se jí ptal, proč vždy ovesné vločky, tak jsem se dozvěděl, že je v nich vitamín B a že je prospěšný pleti.

Vrátil jsem jí Bibli, ona si srolovala hnědé vlasy do jakéhosi útvaru na temeni hlavy, aby se mohla pohodlně opřít o polštář, a pak jako bych tam nebyl. Začetla se.

Tak jsem zavřel oči a zpytoval svědomí ohledně toho Desatera. Hned u prvního přikázání bych si nebyl jistý, zda si dát jedničku nebo pětku. Já totiž žádného Boha nemám. Jsem nevěřící. Kéž bych měl aspoň toho jednoho, kterého bych uznával zcela bez konkurence, ale ne tak fanaticky jako katolíci nebo muslimové - těch válek, co vedli kvůli svému "jedinému" Bohu, aby ho vnutili ostatním. A ti zase vnucovali svého Boha jim - kolik těch Bohů vlastně je?

Proto jsem raději neznaboh.

Ale něčím se snad v životě řídíš, pomyslel jsem si. Copak je tvým vzorem, chlape?

No, odpovídal jsem si - jsou to spíš lidi, kterých si vážím. Byl to můj profesor matiky na průmyslovce třeba. Uměl naučit a my ho respektovali. Taky jsem si vážil dědy a otce. Zásadoví



Komentář Ivy Adamcové

Jó, Desatero! Do pekla snad nepřijdu.

 V DNA hmoty je nastaven program pro celou planetu, kdy v jednotlivých inkarnacích postupně odkládáme ty nejhorší odpory. Dřív primitivní lidé běžně vraždili, smilnili, kradli, dokonce si sexuálně ulevovali se zvířaty, jak to dokumentují umělecká díla.

Dnes, i když to tak nevypadá, je planeta na nejvyšší úrovni společného odporu. Pravda planety se mění každou vteřinou zároveň s tím, jak se každý člověk vyvíjí. Při tom, jak se lidé rodí a umírají, se každou vteřinou mění odpor planety hmoty. Dnes, kdy je planeta nejstarší, má nejdelší časoprostorovou křivku, i když se to nezdá, protože je tu silná skupina černé magie proti bílé, z níž se rekrutují obyčejní lidé, kteří už jsou připravení na jednotu. Ti mají nejmenší odpor hmoty svého těla, to znamená, že mají nejvíc zkušeností nabraných ve svém vývoji za všechny inkarnace, které dosud prožili. A v nich pochopili.

Dřív byly obrovské závisti. Dnes už člověk závidí méně, ačkoli je stále mnoho lidí, kteří ani za tři tisíce let od okamžiku, kdy Mojžíš dostal Desatero na deskách, nepochopili. Musí to tak být, každý si musí odžít příslušný počet zkušeností a svých inkarnací.

Ale nic se nemá přehánět. Tento příběh poukazuje na to, že si opravdu nemusíte dělat výčitky. Ukradne-li někdo třeba čokoládu, jak si o tom v ložnici povídali manželé z příběhu, už si to ani neužije, protože mu z toho činu není moc dobře. Je dobré si to uvědomit a prožít. Zjistíte, že vám to za to nestojí. To je to to nejlepší, co můžete ve svých zkušenostech uzavřít. Pak už nic nikdy není vašim tělem přivlastněno z vnějšího světa a z majetku, který vám nepatří.

Uctíváte samozřejmě rodiče, milujete je, i když nejsou ideální. Mají své negativní vlastnosti, ale vy s nimi soucítíte. Chcete je mít rádi.

Někdo není schopen nevěry, což je skvělé, jiný si to ale musí vyzkoušet, aby mu ze sebe nebylo dobře. Vždy, kdy si řekne - už nikdy víc - se uzavře další kapitola vývoje. To je ten nejkrásnější trénink.

Takže žádné výčitky, že jste něco udělali jakoby špatně.

Než se z vás stali odborníci ve svých profesích, museli jste ve škole absolvovat testy, které nebyly vždy oceňovány tou nejlepší známkou. K tomu, v čem jste dnes mistři, jste se dopracovávali krůček po krůčku i za cenu mnoha nezdarů. Proto vám život předkládá opakování toho, co se máte naučit, i když při tom děláte chyby. Ty zmizí, jakmile pochopíte.

Životem předkládaná pomyslná desatera v každém jednotlivém osudu ve vás probouzí touhu po tom, co vám nepatří, nebo po naplnění představ o svém životě - jak byste chtěli vypadat, jaký byste měli rádi majetek, obdiv... Jsou to nabídky těla, které chce být vynikající. Každý z vás je ovšem v nejlepším vývojovém stavu, v jakém jste byli, protože jste nejstarší ve své časoprostorové křivce, co tu jste na planetě.

Jste samozřejmě nejzkušenější. Nechtějte být ještě lepší. Dáváte tím svému vědomí najevo, že jste špatní, a pak se vám skutečně nebude hezky žít, protože trápíte sami sebe a je to zbytečné.

Sláva Desateru, které nám ukazuje cestu.